Říjen 2016 – Matterhorn 4478m - Hörnligrat 1300m

Bláznivej vejlet .....

Opět máme státní svátek a většina lezců odjíždí za posledním teplem do Arca. Přidávám se ke skupince ferratistů, mířících do Švýcarska, oblast Zermatt na kopec Dom 4545m.Přidávám se jako tvz.zlevňovač zájezdu. Nechci jít na kopec. Jen se svezu a na místě si nějakou hroudu v ledu a sněhu určím sám. Nechám se odvézt na konec obce Tasch k parkovišti, dále mohou pokračovat pouze místní auta do Zermattu. Kluci se vracejí tři km zpět do vesnice Randa. Odtud budou vycházet do hor. Nasednu na vlak do Zermattu 7,8chf.Tento rok jsem zde už podruhé. Po třetím neúspěšném pokusu výstup severní stěnou Matterhornu jsem si zvolil klasiku hřeben Hörnli. Nechal jsem v autě spacák, lano. Budu doufat, zda bude chalupa Horli pro turisty zavřena a bude otevřen Winterraum, kde mají teplé deky? Procházím městečkem s lehkým batohem k lanovce. Už vím, jak se cítí turisté a ferratisté. Lehký batoh se svačinkou. Mám jídlo na tři dny, dvě klobásy, sušenky a litr vody. Předpověď uvádí, ve výšce 4000m mínus 12°C. Doufám, že nebudu spát venku? Koupím lanovku na zastávku Schwarzsee pouze nahoru 30Chf. Zpět půjdu až do údolí. Za tři hodiny jsem na chalupě. Když jsme přijeli v květnu do zermattu, byla lanovka na Schwarzsee zavřena. Museli jsme na stanici Trockener steg, odtud tří hodinový traverz a hodinové stoupání k chatě Hörnli na sněžnicích s těžkým batohem. Teď je sníh pouze 200 výškových metrů pod chatou a nahoru lze stoupat bez maček. Chalupa je zavřena. Sezona skončila v půli měsíce října. Na konci chalupy je kovový žebřík, vysoký pět metrů. Přístup na Winterraum, prostorné místnosti s palandami pro nejméně 30lidí. V zadní části je malá místnost, stůl a lavice, uprostřed je chemický záchod. Překvapení. V květnu zde měli silné přikrývky. Teď zde nic není. Spacák mám v autě. Doufám, že nové prosklené dveře jsou dostatečně těsné. Budu spát oblečen a nasoukám se do žďáráku. Na terase před chalupou potkávám dva mladé horolezce z Kalifornie. Netušili, že chalupa má Winterraum, proto chtěli spát venku. Chtěli lézt severní stěnu. Ale jdou klasiku, hřeben.

Myslím, že když přišli k této druhé nejtěžší stěně v Evropě, dostali strach. Povídám, že sám jsem už byl v této stěně třikrát a nedolezl na vrchol. Záleží na podmínkách a počasí. Nyní v měsíci říjnu nemají dostatek ledu ve stěně. Večer přichází dvojice mladých německých horolezců. Chvíli klábosíme a potom spát. Chtějí všichni společně vycházet ráno ve tři hodiny. Nepřidám se. Nebudu brzy vstávat. Celý den má svítit slunce, navíc brzy ráno bude dost pod nulou. Ráno mě probudí příprava horolezců. Vycházejí v půl čtvrté. Venku je mínus osm stupnů. Jasná obloha, měsíc v úplňku osvětluje mohutnou 1200m vysokou stěnu. Chvíli pozoruji světélka čelovek. Malá světla v obrovské stěně po chvilce mizí. Jdu si ještě lehnout. Vstávám v sedm ráno. Slunce svítí do vrchní části stěny. Co si mám vzít sebou? Půjdu nalehko bez batohu. Na sedák připnu mačky, jeden cepín, tři smyce, dvě karabiny, půl litru vody, péřovku, sušenka, jablko do kapsy. Když budu pomalej, přespím v bivaku na Slovejce. Nástup se nedá přehlédnout. Natažený fix. Hned následující délku jsem zabloudil. Mužíci jsou všude kolem. Takže kudy dále? Cesta od průvodců s turisty má být stále při hraně. Jsem příliš nalevo ve stěně. Lezu prašivou lámající se skálou do 30m komínu, abych se vrátil zpět ke hraně. Po sto metrech jsem narazil na cestu. Vidím zavrtané veliké kruhy. Nad sebou vidím kluky z USA. Jsou teprve na Solvejce. Stoupám dále, místy obtížnost III+. Občas míjím zavrtané nerezové 20cm vysoké hřeby, dají se uchopit rukou. Zřejmě slouží k obhození lana při zajištění. Jsou v těžších pasážích cesty. Většina délek je II a III. Blížím se k Solvejce. Když mi nad hlavou hřmí vrtulník. Na podvěsu má záchranáře. Vysadí je na Solvejce. Do obrovského vaku naházejí odpad z bivaku. Pod bivakem je nataženej fix. Délka asi 30m je bez použití lana 5-. Dolezu k bivaku. Záchranář se zeptá: Jsi sám?? Jo. Máš mačky? Mám, na sedáku. Tak hodně štěstí. Konec rozhovoru. Vytahuji jablko a pozoruji přibližující se vrtulník, cvaknou se na lano a mizí v dáli do údolí. Za 30minut stoupá při hraně jiný vrtulník. Zřejmě si předali info. Jeden cvok leze nahoru sám.

Od bivaku musím přímo na hranu a místy vede cesta severní stěnou. Je zde sníh a led, ale ještě nejsou nutné mačky. Raději se ledu vyhýbám po stěně. Opět mi visí vrtulník nad hlavou – kontrola. Dolézám na první ledové plotny. Tady už je mnoho sněhu. Nasazuji mačky a míjím jeden obrovský kruh za druhým. Po sto metrech, asi tři délky nalézám z plotny na další hřeben. Hřeben je dlouhý 150m, uzký 40cm, zmrzlé kameny a sníh s ledem. Na pravou stranu výhled do severní stěny 1000m pod nohami na levou stranu 1000m zpět k chalupě. Stále spaluje slunce. Jsem ve výšce 4200m. Míjím horského vůdce s klientem. Museli spát na Solvejce. Na další délce pod kolmou stěnou 40m potkávám dvojici německých horolezců z chalupy. Krátký pokec, podmínky nahoře dobré. Američané jsou pomalejší. Ještě nejsou na vrcholu. Stěnou je natažený fix, silné lano, jeden úsek je zavěšený na ocelových lankách žebřík dva metry dlouhý. Slouží k přitažení přes malý převis. Bez použití lana je lezení obtížnosti V+, dost silové. Následují čtyři délky stále po silném fixním laně kolmou stěnou. V chytech je led a sníh. Fixy končí na začátku ledové plotny. Posledních 70m.Postupuji s jedním cepínem, sklon ledu je 40%. Míjím půl metru vysoké kruhy po 20m, sloužící pro jištění a dolů k slanění. Dolů to bude zajímavé. Ale teď se blížím k vrcholu, jsem si jistej, že to bude dolů náročnější. Míjím černou sochu sv.Bernarda. Po deseti metrech jsem na vrcholu ve 13 hodin. Pět hodin lezení na vrchol po lámavé skále. Vrchol je úzký hřeben půl metru. Krásný výhled na okolní hory. Slunce stále svítí, ale na vrcholu je pod nulou. Poslední hlt vody k obědu a jedna sušenka. Je čas na návrat. Dolů lezu opatrně. Dívám se na každý krok. Zakopnout mačky, najít dostatečně pevný led pro cepín. Opakuji si stále dokola. Mám staženej zadek. Přijde mi to jako věčnost. Kdybych měl lano, nic neřeším. Přes kruh hurá dolů k dalšímu. U fixního lana odpočívám. Poslední doušek vody a dále okusuji rampouchy a zmrzlý sníh. Následuje uzký ledový hřeben a další dlouhá 100m plotna pod ledem a sněhem. V plotně jsou místy zamrzlé kameny. Větší pocit jistoty, když držím šutr než viset jen za jeden cepín.

Další vrtulník se vyhoupl přes hranu. Budou mě kontrolovat ještě dvakrát. Když jsem u Solvejky přiletí černý vrtulník. Záchranáři používají červené. Otevřou se boční dveře a nějaký týpek mě natáčí na kameru. Asi doufá, že poletím dolů. Lezu dost pomalu, těžší místa jsou stále v rozbité skále. Hodně se toho utrhne. Pozoruji, jak letí kameny ze stěny. Za pět hodin jsem z vrcholu zpět u chalupy. Na chalupě jsem osamocen. Kluci z Německa a USA sestoupili až do města. Ze střechy teče voda z tajícího sněhu. Konečně se mohu napít. K večeři klobása a sušenky. Sedím na terase před chalupou a pozoruji, jak slunce posledními paprsky ozařuje nejvyšší horu v této oblasti Dufourspitze 4634m. Matterhorn je už dávno ve stínu. Městečko Zermatt pode mnou se zahaluje do tmy. Užívám si ticho, sám na chalupě. Na Solvejce jsem našel venku mezi polínky dřeva platný lístek na lanovku dolů. Takže se pohodlně svezu i dolů. Zřejmě jej tam někdo zanechal a využil vrtulník…. Procházím Zermattem, slunce pálí, všude jsou davy turistů fotících si z údolí Matterhorn. Kluci se zatím neozvali. Vystoupím z vlaku v Taschi a jdu pěšky do vesnice Randa. Konečně zpráva, už také sestupují k autu. Po cestě se vykoupám v ledové řece. V kempu se potkáme u auta. Na vrchol kopce Dom 4545m nevylezli. Skončili pod vrcholem 300m, špatné sněhové podmínky. Následující dny bude pršet. Kam dále? Co navštívit Eiger? Přejíždíme autem a zvolíme část cesty autovlakem, abychom nemuseli přejíždět celé pohoří. Prohlídka z auta městečka Grindelwald. Potkávám kluky z Kalifornie. Chtěli také vidět slavnou stěnu. Zítra se vracejí domů. Ubytujeme se v kempu s výhledem na slavnou severní stěnu. Jsem rád, když jsme s Kubou stěnu vylezli v mlze. Vůbec jsme nevěděli, co nás čeká. Nebo jsem už starej. Jisté je, že tam už nikdy nechci. Je skutečně impozantní 1800m kolmá stěna. V levé části stěny je nová ferrata Rotstock 2663m. Následující den si ferratu vyběhneme. První část jsou kolmé žebříky. Dostáváme se k malým dvířkám ve skále, které vedou k zubačce. Vede nitrem Eigeru 3970m na vedlejší horu Jungfrau 4107m, kde je observatoř a restaurace pro turisty. Ferratou se vracíme zpět pod severní stěnu kde je turistická cesta zpět do údolí. Vrchol je v mracích již od rána. Odjíždíme domů a začíná pršet. Měli jsme parádní počasí pro vejlet.

Fotky.

   Závěr:
   
     Matterhorn je stejná kopa sra…..    , jako Eiger. Bez lana už bych tam nikdy nešel!

Zpět