PÁKISTÁN: Cestování v Pákistánu - 2001

ZÁKLADNÍ INFO:

Oficiální název: Pakistánská islámská republika (mapa). Hlavní město: Islamábád . Rozloha: 80 3940 km2. Počet obyvatel: 150 694 740. Administrativní dělení: 4 provincie. Nezávislost od: 14.8.1947 (od Velké Británie). Měna: pákistánská rupie (Pre) 100 paisů (1 dolar = 63 rupií. ). Úřední jazyk: Urdu, Pashto, Sindhi, Balochi, Punjaby. Písmo: z prava do leva. Nejvyšší hora: Čhogori - K2 - 8 611m. Nejdelší řeka: Indus/Sindh (v zemi 2 500 km). Největší město: Karáčí (10 500 000 obyvatel). Vízum pro Čechy je zdarma.

Pákistán (Země Čistých), bývalá muslimská část Indie. Muslimové tvoří 97% obyvatel

Důležité: Jestliže cestujete z Indie do Pákistánu jen na 14 dnů nepotřebujete vízum, postačí indické. Nevěřil jsem tomu, ale na zpáteční cestě jsem potkal ve městě Lahore kluka z Čech který mi ukázal svůj pas kde měl jen razítko pro vstup do Pákistánu. Autobusy ve městech jsou rozděleny mřížemi pro muže a ženy. Tradičním oblekem mužů je dlouhá košile až pod kolena, kterou Vám udělá krejčí přímo na ulici za 80 rupií. Ženy chodí celé zahalené (ani obličej není vidět). Jídlo: placky, jogurt(zaručen průjem), levné ovoce(6 kg meloun za 5 korun).

TAFTAN

Hraniční přechod na íránsko - pákistánské hranici se jmenuje TAFTAN, ležící v poušti. Po půlhodinovém čekání, až si úředníci vypijí čaj, jsem dostal razítko a mohl jsem vstoupit do země. Na hranicích je jen několik malých špinavých stavení. U překupníků jsem vyměnil jen 10 dolarů, měuli peníze v igelitových taškách a slétli se na mě ze všech stran.

Odtud jezdí autobusy do města QUETTA, vzdáleného asi 500 km. Lístek stojí 300 rupií. Prodavač lístků tvrdil, že musím zaplatit 400 rupií, ale je to jen finta na cizince. Autobusů jezdí několik za den. Odjížděl jsem z hranic v 15 hodin odpoledne. Po cestě jsou tvz. CHECK POST což je kontrolní místo, kde jsou vojáci prohlížející autobusy jestli nepašují alkohol nebo zbraně z Afgánistánu, při jehož hranicích se jede. cesta v poušti je vyznačena tyčemi v písku, silnice žádná, občes vyskočim ke stropu autobusu jak přejíždíme písečné duny. Autobusy zastavují v oázách kde jsou občerstvení. Placky s ostrou omáčkou, když chci na záchod, dostanu malý kbelík s vodou na dně a vydám se směrem do pouště. Samozřejmě toaletní papír končí už v Turecku. Pákistánský čaj mě chutnal nejvíce. Je s buvolím mlékem. Na Ceck Postech se musí každý cizinec zapsat do evidenční knihy. Projíždí se oblastí Balučistán. Tady jsou kočovné kmeny, které uznávají pouze své kmenové zákony a občas přepadávají vlak nebo autobusy. Vlak jezdí z hranic pouze dvakrát v týdnu a je neuvěřitelně pomalý. Ještě je třetí možnost jak se dostat z hranic do města Quetta a tím jsou malé dodávky nebo Jeepy, ale ty jsou většinou mnohem dražší a řidič nejede dokud není auto úpně nacpané. V poušti u jedné vojenské kontroly jsem viděl v knize dvě česká jména. Na další kontrole jsem je dostihl. Marek s Martinem z Valašských Klobouků, zde čekali až jim opraví autobus. Už tam stáli asi čtyři hodiny. Kde všude člověk nepotká Čechy?Potom jsem pokračoval dále.

QUETTA

město leží ve výšce naší Sněžky. Autobus končí na nádraží na okraji města. Na vlakové nádraží je to asi 3 km, půl hodiny chůzí při kolejích které vedou okolo autobusového nádraží. Bus nádraží je malý dvorek mezi polorozpadlými budovami v bahně. Zde se hned na mě vrhli taxikáři, ale šel jsem pěšky. Autobus přijel ráno v půl osmé.

Tady jsem viděl poprvé Slumy, stavení u smradlavého potoku kterým protékalo něco šedivého a páchnoucího. Chatrče byly postaveny ze všeho co se našlo v okolí, kusy igelitu, plech, hlína, kůže, krabice. Bylo ráno a začínali se ty krabice pohybovat. Spali tam všude lidé, mezi těmi odpadky a dobytkem společmě. První kontakt se skutečným světem bídy. Nikdo si mě nevšímal. Sám jsem vypadal dost použitě po té jízdě v autobusu napříč pouští. Na vlak. nádraží jsem zjistil odjezd vlaku. Mám čas do jedné hodiny odpoledne. Zkusil jsem najít další potok polde mapy, kterou jsem dostal na ambasádě ve Varšavě, ale na mapách jsou pouze hlavní ulice a stovky malých uliček nejsou vyznačeny vůbec. Našel jsem jej,byl stejně odpudivý jako ten ve Slumech. Ve městě jsem vyměnil dalších 10 dolarů. Hned vedle hlavního vlak. nádraží, pět minut chůze, je administrativní budova železnic. Tady jsem si vyřídil žádost na slevu do vlaku 50%. Lístek se slevou stojí 230 rupií. Když jsem vypisoval několik formulářů,přišli Marek s Martinem. Také žádali o slevu. Ti byrokrati za dlouhým stolem nemají vůbec ponětí jaké mají být doklady na žádost o udělení slevy. Stačí ukázat jakýkoliv průkaz např. od pojišťovny na je sleva. Jinak cizinci mají slevu na vlak 25%, jen za to, že jsou cizinci. Společně jsme jeli vlakem do města Lahore u indických hranic. Vlak jede 24 hodin, jede se vyprahlou vysokohorskou pouští. Ve vlaku jsme hráli zakázané karetní hry s místími, moc nám to nešlo. Lavice ve vlaku jsou dřevěné. Je možné zakoupit si lehátko ve spacím vagonu, ale pokud cestujete co nejlevněji musíte vydržet 1300 km.

LAHORE

je historické město s Mughalskou architekturou(špinavé). V centru je velká stará pevnost,uvnitř je Perlová mešita Moti Masjíd, zrcadlový palác Šiš Mahál. Mešita Badšání je pro 60 tisíc věřících , vedle jsou Šalimárské zahrady.

My jsme byli pozváni na návštěvu jedním ze spolucestujících. Říkali jsme mu Big boss. Byl větší nežli většina pákistánců , silnější a stále nosil sluneční brýle typu masařka. Neustále komolil naše jména a všem se chlubil, že má přátele z Ameriky, podruhé z Afriky, Jugoslávie, ale stejně nikdo nevěděl kde je naše malinká republika. Byl majitelem několika dodávek, které sváželi lidi z okolí do centra. jeho dům byl na kraji města, ubytoval Nás v domku na zahradě za vysokou zdí. Měl ještě tři bratry. Když jsme chtěli na záchod šel vždy jeden z bratrů s námi, abychom náhodou neviděli jeho manželku nebo dcery. Zařídil Nám k večeři kuře s plackami, my jsme se vykoupali. První hygiena po osmi dnech. Potom jsme šli na hlavní ulici v této čtvrti,opět se chlubil přáteli z ciziny. Udělali s námi rozhovor ve zdejších novinách, ochutnali jsme pudink na ulici. Moc jsme se do toho nehrnuli, měl zelenou barvu a moc nevoněl. Při zpáteční cestě do domu na večeři jsme navštívili místní gay club. neuvěřitelný zážitek. Kluci namalovaní tancovali na hudbu ze staréhokazeťáku,všude prach a špína. Byla to malá místnost se dvěma postelemi. Venku se zatím vytvořil hlouček zvědavců, kam jsme to šli. My jsme si chtěli jednoho kluka jen vyfotit, což se Nám podařilo až v místním clubu. Potom jsme se vrátili na večeři. Kuře děsivě pálilo,až jsem měl slzy v očích, placky byly výborné. Potom náš hostitel vytáhl domácí kořalku, kterou si pálil sám doma na černo. Já s Markem jsme se nenapili, ale MArtin si dal, ale byla slabá. našemu hostiteli, ale stačila aby se opil. Brzo jsme usnuli pod velikým ventilátorem aby na Nás nemohli moskyti. Ráno jsme se rozloučili a konečně se blížil Náš společný cíl Indie. Hranice jsou jen 30 km vzdálené,jezdí tam autobusy od hlavního vlakového nádraží lístek stojí jen 4 rupie. Při cestě na hranice jsou vidět pomníky naleštěných raket a školy pro Enouchy. Na hranicích je po pravé straně malý krámek s knihami, jsou tady i v češtině nějaké průvodce na cesty od jiných cestovatelů.

Z Indie jsem jel opět touto nejkratší cestou k hranicím s Íránem.

Hraniční přechod do Indie je otevřen od 10 hodin do 16 hodiny odpoledne.

Napříč Pákistánem do 10 dolarů: Taftan - Quetta - Lahore -Wagah

Pokračování - NEPÁL - Himaláje - 2001.

Zpět